Hlavní stránka   Školy   Bibliografie   Archivy   Osobnosti   Legislativa   Slovníky   Místopis   Prameny
Dějiny archivů   Studijní materiály   Periodika   PVH   Návštěvní kniha   Mapa stránek

Dějiny českých archivů

    
    
    Soupis všech archivů v ČR (a některých zahraničních) 
    je k dispozici na stránce "Archivy".
    Budova ministerstva zemědělství na Těšnově; prostory využívalo zemědělsko-lesnické oddělení SÚA; zdroj: NA, www.nacr.cz
    
          
    Dějiny archivů a archivnictví - obecně
    1. Státní, stavovské a zemské archivy do roku 1918
    2. Jiné archivy do roku 1918
    3. Archivy v období 1918-1938
    4. Archivy za okupace 1939-1945
    5. Archivy od roku 1945
    6. Dnešní stav
    Dějiny jednotlivých archivů
    1. Národní archiv
    2. Guberniální archiv 1763-1849
    3. Český zemský archiv
    4. Moravský zemský archiv
    5. Slezský zemský archiv
    6. Archiv hlavního města Prahy
    7. xxx

    Státní, stavovské a zemské archivy do roku 1918

    Nejstarším českým státním archivem byl rodový archiv vládnoucích Přemyslovců. Byl součástí pokladu. Tento královský (knížecí) listinný archiv nelze zaměňovat bezprostředně s královskou kanceláří. Český kníže jako suverén ve své zemi nemohl obdržet od níže postavených nebo jemu podřízených osob nějaká práva, proto se v tomto nejstarším archivu nepředpokládají listiny domácího původu. Protože styky mezi papežskou kurií, římskými králi a českými knížaty existovaly již v 10. století, je možno hypoteticky předpokládat příjem písemností od nich a klást počátky státního archivu do této doby. Jeho existence v tak rané době však není doložena. Z neznámých příčin se nedochoval archiv ani z 11. a první poloviny 12. století, kdy jeho existence už je nepochybná. Nejstarší dochovaná listina je z roku 1158. První přímý doklad o uložení pokladu a tedy i archivu českých panovníku na Pražském hrade je teprve z druhé poloviny 13. století. Ve středověku dosáhl vrcholu svého vývoje státní archiv za vlády Karla IV., který také ustanovil prvního státního archiváře. Znění listiny je však zachováno pouze ve formulářové sbírce, bez data a beze jména. Různí badatelé se v průběhu času pokoušeli o identifikaci archiváře podle poznámek na plikách listin. Archiv České koruny jako součást knížecího a později královského pokladu představuje první stupen archivně dějinného vývoje. Tento archiv nebyl původně uložen při české královské kanceláři, ale ještě ve 14. století byl umístěn společně s archivem metropolitní kapituly v kostele sv. Víta. Královská kancelář je bezpečně doložena ve 12. století. Pro archivní vývoj bylo toto místo nejdůležitější, neboť se z něho skutečně státní archiv vyvinul. Za vlády Vladislava Jagellonského se kancelář z úřadu královského stala zároveň úřadem zemským. V důsledku přesídlení krále Ludvíka Jagellonského do Budína existovaly dva archivy české kanceláře, v Praze a v Budíne. Hlavní archiv budínský vzal za své po bitvě u Moháče. Pražská část zanikala postupně. Její zbytky zmizely po pul století vlády Habsburku na českém trůnu beze stopy ve Vídni. Česká kancelář byla v období 1526-1620 orgánem jak královské, tak stavovské moci. Česká expozitura při dvoru se vymanila z dvorského vlivu, získala samostatné postavení a kolem roku 1533 byla podřízena přímo české kanceláři v Praze. Stará registratura čili archiv je doložen k roku 1567. Přenesení panovníkova sídla do Vídně v roce 1624 ukončilo činnost české kanceláře v Praze. Protože stará registratura české kanceláře zůstala ve své většině v Praze, při místodržitelství, i pres rozdíly co do kompetence i po stránce diplomatické na ni pak navazovala místodržitelská registratura. Pobělohorská registratura české dvorské kanceláře na ni nenavázala a vyvíjela se v samostatný archiv. Obnovené zřízení zemské konstituovalo totiž českou dvorskou kancelář ve Vídni jako výhradně královský orgán. Při české dvorské kanceláři bylo, neznámo přesně kdy, zřízeno místo českého státního archiváře. V roce 1749 byly česká dvorská kancelář a rakouská dvorská kancelář zrušeny a nahrazeny společnými úřady, directoriem in publicis et cameralibus a nejvyšším soudním úřadem. Zrušením české dvorské kanceláře zanikla hlavní jednotící instituce, která dosud spojovala země České koruny. Po zániku české dvorské kanceláře přešel archiv do správy direktoria a byl v průběhu let značně poničen. Fond byl převzat na základe československo-rakouské archivní úmluvy v roce 1923. Prastarou finanční institucí byla královská komora. Ferdinand I. jí dal reorganizací v roce 1527 nový význam a postavení. Od roku 1548 byla expedice rozdělena na českou a německou. V roce 1567 byly od sebe písemnosti české kanceláře a české komory odděleny a podle rozkazu Maxmiliána II. mely být sepsány a zinventovány. Výsledky nebyly přesvědčivé, a proto se král rozhodl vyslat do Prahy registrátora a taxátora dvorské komory Eustacha Dunandta, aby práce ve staré registratuře neboli archivu řídil. Zahájeny byly v roce 1571. České komory se pobělohorský převrat nedotkl. Zrušena byla v roce 1743, kdy se její agenda přenesla na komorní administraci, od roku 1745 pak na nove zřízenou královskou deputaci a od roku 1749 na reprezentaci a komoru. Archivem království a zároveň orgánem českých stavu byl i úřad desk zemských, což byla kancelář zemského soudu a sněmu, jejichž počátky sahají do druhé poloviny 13. století. Když při soudní reorganizaci v roce 1783 byl deskový úřad zrušen, ztratili stavové svůj depozitář u desk zemských. Za stavovský archiv byl vždy považován tzv. svatováclavský archiv. Podle původního uložení vedle Kaple svatováclavské, pod ochranou sv. Václava, se tak nazývala pražská část korunního archivu. Od roku 1714 se vyvíjela také registratura tehdy vzniklého stavovského zemského výboru. Stavovský archiv byl sice ustaven patentem z 22. března 1794, ale na rozdíl od Moravy pouze formálně, ve skutečnosti neexistoval a uzavřené kvaterny desk zemských zůstávaly nadále u zemského soudu. Místo stavovského archiváře bylo spojeno s úřadem ředitele stavovské spisovny. Obvyklé ukládání stavovských písemností spolu s královskými vedlo zemského místopísaře Jana Josefa Löwa z Erlsfeldu již v roce 1710 k podání návrhu císaři Josefu I. na vybudování společného archivu českého krále a země. Téhož roku byl pak pověřen vybudováním královského a zemského archivu. Reskript Karla VI. v roce 1712 uskutečňoval Löwovu myšlenku dvojího rovnocenného archivu, do něhož mely být soustředěny všechny listiny pojišťující práva českého krále, Českého království, jeho stavu a obyvatel. Löw brzy zemřel a jeho nástupce Maxmilián František Alsterle z Astfeldu práce přerušil, když byl jmenován radou české dvorské kanceláře ve Vídni. V díle nikdo nepokračoval. Místodržitelství v době nepřítomnosti panovníka melo v předbělohorské době vždy pouze dočasný charakter a nevytvářelo vlastní registraturu, z níž by se mohl po jejím zestárnutí utvořit archiv. Po potlačení českého stavovského povstání byli jmenováni v zemích České koruny místodržící, v Cechách Karel z Lichtenštejna a na Moravě kardinál František z Dietrichštejna, kteří vykonávali správu země jako zmocněnci nepřítomného krále. Po zklidnění poměru byl v Cechách vytvořen sbor místodržících. Prvním místodržícím se stal nejvyšší purkrabí, který zastával současně úřad předsedy zemského sněmu a zemského soudu. Jak již bylo uvedeno, místodržitelská registratura organicky navazovala na registraturu české kanceláře. Pořádek v registratuře po švédské okupaci se začal obnovovat již v roce 1650. Také později opakované návrhy na uspořádání staré registratury, včetně komorní, dospívaly k různým výsledkům. Ale teprve reskriptem Marie Terezie v roce 1747 na návrh nejvyššího purkrabí Schaffgotsche bylo schváleno ustanovení samostatného archiváře. Jmenováním Jana Bugnera v roce 1748 archivářem českého místodržitelství, doplněným vzápětí i jmenováním jeho pomocníku, vznikl státní archiv ve smyslu institucionálním. Již v roce 1748 byla však v Cechách i na Moravě, kde byl do té doby tak zvaný tribunál, zřízena královská deputace a dekretem Marie Terezie bylo v roce 1749 místodržitelství zrušeno. Zbytek jeho pravomocí byl přenesen na královskou deputaci, která se přejmenovala na královskou reprezentaci a komoru. Zánikem místodržitelství pozbylo smyslu i závaznosti sněmovní usnesení z roku 1747 o placení archiváře a jeho pomocníku. Zrušením české dvorské kanceláře v roce 1749 a jejím vplynutím spolu s rakouskou kanceláří do nove vzniklé kanceláře nazvané directorium in publicis et cameralibus, pak česko-rakouská a později spojená dvorská kancelář, jejíž archivní fond zůstal ve Vídni a byl v roce 1927 těžce postižen při požáru justičního paláce, ztratil archiv charakter státního archivu. Písemnosti vznikající v období 1749 -1918 mely totiž druhoinstanční, zemský charakter. Namísto starého českého místodržitelství a krátce existující královské deputace byla v roce 1749 zřízena královská reprezentace a komora a místo ní ustaveno v roce 1763 zemské gubernium. Archiv starého českého místodržitelství, konstituovaný teprve v roce 1748, byl nejprve převzat královskou reprezentací a komorou. Byl státním archivem v tom smyslu, že byl napříště vydržován ze státní pokladny. U reprezentace vlastně existovaly dva archivy, starý komorní ve správě Jana Josefa Klausera a nový ve správě Jana Bugnera. Bugner se stal od začátku roku 1756 registrátorem ústřední spisovny reprezentace. Klauser, současně známý i jako pražský tiskař, byl nejprve registrátorem k uspořádání starých registratur. Teprve po Bugnerove smrti začal užívat titulu archiváře, a později se nazýval guberniálním archivářem a registrátorem. Klauserovo vynikající archivní působení se uzavřelo jeho úmrtím v roce 1771. Archiv opět poklesl na úroveň staré registratury, a navíc byl přesunut z Hradu do spodní krypty pod sv. Mikulášem na Malé Straně. V roce 1789 byl archiv podřízen dohledu ředitele guberniální registratury. Byl nazýván "starý místodržitelský a komorní archiv" nebo "místodržitelský archiv a komorní registratura". V roce 1823 ho guberniální rada a ředitel kanceláří Jan Václav Böhm vnímal jako "český zemský archiv". Archivem guberniálním ve vlastním slova smyslu se stal teprve od roku 1825, kdy začal přejímat nejstarší registratury gubernia. Spolu s guberniem zanikl ke konci roku 1849 i guberniální archiv. Od začátku roku 1850 zahájilo svou činnost české místodržitelství v Praze, které převzalo také správu dosavadního guberniálního archivu, "jehož stav byl dosti zanedbaný", aniž by archiv byl zahrnut do systemizace místodržitelství. Archiv formálně ani právně neexistoval, nutný přístup k archiváliím zajišťovali pracovníci běžné registratury místodržitelství. Ojediněle se vyskytl v roce 1859 oficiální název K. k. Statthalterei-Archiv, ale až nejvyšším rozhodnutím v roce 1882 došlo k systemizování místa archiváře, kterým byl v roce 1884 jmenován jako první místodržitelský archivář Karel Köpl. Shodou okolností byl zároveň archivářem posledním, od roku 1896 jako archivní ředitel. Až do roku 1919 to byl jediný státní archiv v Cechách a v českých zemích vůbec. Čeští stavové se v roce 1838 domohli pravomoci nad pražskou částí korunního archivu a tehdejší ředitel stavovské spisovny dostal titul archiváře tzv. svatováclavského archivu. Jeho odchod do důchodu v roce 1862 se stal pro zemského historiografa Františka Palackého příležitostí, aby dal podnět k založení českého zemského archivu. Jako zemský archivář byl zemským výborem v roce 1862 ustanoven Antonín Gindely. Činnost archivu započala v roce 1863 převzetím prvních archiválií. Název instituce kolísal (Zemský archiv Království českého, Královský český zemský archiv, Český zemský archiv), po vzniku Československé republiky se prosadilo pojmenování Archiv země České. Na Moravě mely zeměpanský charakter úřady moravských markrabat. Od první poloviny 12. století tam prokazatelně vznikaly listiny domácího původu. Po nástupu Habsburku byly zeměpanskými či státními úřady tribunál se širokou politickou a soudní pravomocí (1636-1748), deputace ve věcech vojenských, kontribučních a komorních (1748-49), reprezentace a komora (1749-63), moravské gubernium (1763-83), moravsko-slezské gubernium (1783-1850) a moravské místodržitelství (1850-1918), z jejichž činnosti vzešlo značné množství spisu. Spisovna tribunálu podlehla ničivé skartaci, a navíc byla v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století neústrojně rozdělena mezi nové josefinské úřady. Také guberniální spisy byly častokrát neodborně skartovány. Tyto starší registratury postupně přejímal Moravský zemský archiv. Roku 1486 byly listiny chovány na zámku v Tovačově, sídle nejvyššího zemského úředníka, roku 1505 pak uloženy ve sklepě olomoucké radnice, ve správě zástupce panského a od roku 1538 společně s ním také rytírského stavu. Zemské desky, uchovávané pri kostele sv. Václava v Olomouci a u sv. Petra v Brně, byly přestěhovány roku 1642 na brněnskou radnici, kam byly v roce 1658 umístěny z Olomouce i listiny. Tehdy bylo užito termínu zemský archiv (Archivium des Landes). Zemská privilegia, od roku 1686 v péči zemského sekretáře, byla sepsána a přemístěna v roce 1687 do Zemského domu, který je dnes součástí brněnské Nové radnice. Od roku 1715 patřila péče o stavovské listiny tehdy zřízenému úřadu královského registrátora, stavové sami se potom o zemské desky a stavovský archiv příliš nestarali. V roce 1816 bylo stavovskému registrátorovi zakázáno, aby bez povolení zemského hejtmana cokoliv ze zemského archivu dal znicit. V roce 1838 moravský zemský stavovský výbor navrhl na doporučení Františka Palackého, aby zemským archivářem a historiografem byl jmenován Antonín Bocek, s čímž Víden souhlasila v roce 1839. Moravský zemský archiv se tak stal nejstarším organizovaným zemským archivem v českých zemích. Po Bockově smrti (1847) se stavovský výbor usnesl místo archiváře a historiografa neobsazovat a dozorem nad prací kancelisty Josefa Chytila pověřil Aloise Vojtěcha Šemberu. Když byl v roce 1855 historiografem jmenován Beda Dudík, stal se Petr rytíř Chlumecký ředitelem archivu a Chytil archivářem a jejich společnou prací byl vybudován "pravý vzorový archiv" (ministr Alexander Bach). Zemský archiv v Brně vedle stavovských fondu prevzal péci i o významné fondy státního původu (moravské místodržitelství, soudy aj.). Chlumecký zorganizoval po celé Moravě sbor archivních korespondentu, kteří se měli v okolí svého bydliště starat o bezpečné zachování cenných písemností. Dobrá myšlenka však po několika nadějných letech ztroskotala na nedostatku věci znalých korespondentu. Opavsko se vydělilo z Moravy, když bylo roku 1318 králem Janem Lucemburským uděleno v léno jako samostatné knížectví Mikuláši II., synu levobočka krále Přemysla Otakara II. Postupně se začalo zahrnovat mezi slezská knížectví. Po mnoha změnách bylo Opavsko v roce 1613 uděleno v léno Karlu z Lichtenštejna a v držení Lichtenštejnu zůstalo až do roku 1918, stejně jako Krnovsko, udělené témuž šlechtici v roce 1622. Slezský stavovský archiv nebyl nikdy pojímán jako celek, vyrostlý z úřední činnosti stavovské správy, ale spíše jako sbírka pamětihodností, vzácných listin, rukopisu a dalších písemností knížectví opavského a krnovského, k nimž se po rozdělení Slezska v roce 1742 připojily i materiály Tešínska, Bílska a české části Niska. Zahrnoval také registratury zemských práv, hejtmanských úřadu a zemských výběrčích úřadu jednotlivých knížectví. Stavovský archiv byl podle vývoje politické situace postupně z Opavy, kde byl uložen v tak zvané soudní světnici v minoritském kláštere od roku 1581, odvážen do Krakova, Valtic, Olomouce a Brna, další části nadále zůstávaly na zámcích zemských úředníku. Archiv proto nebyl nikdy v pořádku, pokusy o nápravu v 17. a 18. století i v roce 1849 byly bezvýsledné. K přestěhování počátkem 19. století do budovaného vlastního stavovského domu nedošlo. V roce 1848 byly nejcennější části umístěny v Konventním dome, aktový materiál však naházen do lichtenštejnské stodoly. Pořádacích prací se v roce 1888 ujal z titulu funkce konzervátora vídenské Ústřední komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek (K. k. Zentral-Kommission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale) gymnaziální profesor Gottlieb Kürschner. Ten byl pak v roce 1901 jmenován zemským sněmem prvním slezským zemským archivářem. Organizačně byl archiv, uložený ve Sněmovním dome, dobudován v roce 1927. (1) nahoru

    Jiné archivy do roku 1918

    Církev, města a šlechta utvářely své archivy, podobně jako panovník a stavy, pro praktické potřeby právní a správu politickou, justiční a hospodářskou. Středověký základ mají archivy církevní, rozlišované na archivy arcibiskupské, biskupské, kapitulní, klášterní a farní. Nejcennější v Cechách byl archiv pražské metropolitní kapituly, který až do znovuobsazení arcibiskupského stolce v roce 1561 opatroval i archiv pražského biskupství a arcibiskupství před zvolením Brusa z Mohelnice. Na Moravě byl nejvýznamnější archiv olomouckého biskupství, později arcibiskupství, jehož kontinuita nebyla přerušena ani husitskou revolucí. Na poměrně dobré úrovni byla starost církví o matriky, na kterých mel zájem především stát. Ohrožení klášterních archivu však představovalo rušení klášteru v josefinské době. Ve fungujících řeholních institucích byla péče o archivy různá, nezřídka málo uspokojivá, byt některé rády a kongregace včleňovaly ustanovení o archivní péci do své řehole, konstitucí a statut. Prvotní základy městských archivu jsou dány péčí o zachování udělených a získaných městských práv, proto se dbalo hlavně o listiny a městské knihy, nejprve u mest královských. Nejstarší listiny českých mest jsou z první poloviny 13. století, od 14. století jsou zprávy o jejich ukládání. Byrokratizace správy od poloviny 18. století znamenala nárůst písemností i ve správě mest. Pokusy na úrovni státu i země o odstranění nepořádku, které jsou přehledně zmíněny v jedné z dalších kapitol, byly však nedostatečné a nedůsledné. Do 14. století sahají počátky archivu Starého Města pražského, ale skutečný archiv se utvářel teprve od roku 1784, kdy spojení Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan bylo podnětem ke sloučení jejich písemných památek. Pécí o archiv byli pověřováni úředníci magistrátu (od roku 1801 Wolfgang Bock, 1821 Josef Jebaucký, 1840 Josef Rokos, 1842 Václav Vladivoj Tomek). Vlivem Františka Palackého byl archiv jako zvláštní složka zřízen v roce 1851 pri reorganizaci městských úřadů na základe nového obecního rádu. Prvním odborným archivárem mesta Prahy se stal právně vzdělaný básník Karel Jaromír Erben. Obdobne jako v dalších mestech také v Brne vznikl archiv postupným vývojem a vyčleňováním z městské registratury. Jeho zárodek se zacal po roce 1379 vytvářet zásluhou notáre Jana z Gelnhausenu. V druhé polovine 17. století byl umísten oddelene od registratury. Odborne veden byl Polykarpem Kollerem v letech 1844-69, soustavneji pak až od roku 1895. Archiv mesta Plzne byl v letech 1879-1948 spojen s historickým muzeem mesta Plzne, což také nebylo rešení ojedinelé. Až na vyjmenované a nemnohé další cestné výjimky byl stav mestských a obecních archivu v záveru rakousko-uherské monarchie pokládán za tristní, i když napríklad v Cechách byla na pokyn zemského výboru vypracována a obežníkem z 24. brezna 1900 vyhlášena pravidla o zarizování a pořádání městských archivu z pera Františka Dvorského. Zajištění majetkových a vůbec rodových práv bylo podnetem pro utvárení soukromých šlechtických archivu, s rozvojem vlastního hospodarení pak príbuzných archivu patrimoniálních. Zejména při mnohých změnách majitelů panství se držitelé starali o písemnosti rodové, ale patrimoniální zustávaly na okraji. Jen nekteré rody zamestnávaly archiváre, aby pecovali o jejich písemné bohatství. Do Trebone byl v roce 1602 prevezen z Ceského Krumlova rožmberský archiv a postupne se tam shromaždovaly a byly porádány další písemnosti, od roku 1596 sverené do péce Václava Brezana, který usporádal rovnež zvíkovský archiv Švamberku. Zásluhou rady schwarzenberských archiváru v 19. století se utvárel v Treboni pozoruhodný a záhy badatelsky využívaný archiv, vedle dalších schwarzenberských archivu v Ceském Krumlove a na Orlíku. Své archiváre v první polovine 19. století meli také napríklad roudnictí Lobkovicové, v Praze Fürstenberkové, zatímco decínští Thunové se radili s Františkem Palackým jen o jednorázovém porádání. Pred první svetovou válkou byly tyto archivy v držení šlechtických rodu pokládány za organizované, i když pouze nekteré zamestnávaly archiváre: buquoyský archiv v Nových Hradech, nostický archiv v Praze, colloredo-mannsfeldský na Opočně, kolovratský v Rychnove nad Knežnou, cernínský v Jindřichově Hradci, desfours-walderodský v Rohozci, paarský archiv v Bechyni, archiv Kinských v Chlumci nad Cidlinou, fürstenberský archiv na Krivokláte, thun-hohensteinský v Decíne, clam-gallasovský ve Frýdlante, clam-martinický ve Smecne a archivy lobkovické. Na Morave meli stálé archiváre jen Magnisové ve Strážnici a Ditrichštejnové v Mikulove. V 19. století se probudil vědecký zájem o staré písemnosti jako historické prameny. Národní obrození hledalo v těchto památkách hodnoverné doklady slavné minulosti českého národa. Dnešní Archiv Národního muzea v Praze vznikl z podnetu Františka Palackého, tehdejšího jednatele Českého muzea, v roce 1846. Prvním "archivním asistentem při muzeu" byl Karel Jaromír Erben, který se brzy nato stal prvním archivářem tehdy královského města Prahy. Univerzitní písemnosti byly archivovány od založení univerzity, ocitaly se však také v archivu pražského arcibiskupa jako kancléře univerzity. Postupně se soustřeďující archiv byl několikrát sepisován. V roce 1882, při rozdělení univerzity, byl archiv svěřen do péče německé univerzity a byl ustanoven první odborný archivář. Vlivem Jubilejní výstavy v roce 1891 a Národopisné výstavy v roce 1895, konaných v Praze, se také probouzel vlastivědný zájem o místní dějiny, tedy i městské, obecní, cechovní, spolkové a další archivy. Počátkem 20. století vznikla Selská jednota v Olomouci, jejíž od roku 1902 vycházející časopis Selský archiv obracel pozornost k místním archivum. Zřízení průmyslového archivu po vzoru obdobného archivu pro Porýní, který vznikl v roce 1906, bylo oddalováno pro nedostatek finančních prostředku. Obchodní a živnostenská komora v Praze se vyslovila pro jeho sepětí s Technickým muzeem v Království českém, což se později oklikou naplnilo. (2) nahoru

    Archivy v období 1918-1938

    Velkým archivním úkolem po vzniku Československa byla archivní rozluka s Rakouskem. Když byla v květnu 1920 uzavřena archivní úmluva mezi Československem a Rakouskou republikou, ujal se řízení restitučních otázek již formálně ustavený Archiv ministerstva zahraničních věcí v Praze. V samostatné Republice československé došlo ke značnému rozmnožení celkového poctu archivu i jejich typu. Místodržitelství v Praze se po vzniku Československé republiky transformovalo v zemskou politickou správu. Ředitel Místodržitelského archivu Karel Köpl byl od listopadu 1918 poslán na nucenou dovolenou a správou archivu byl pověřen Ladislav Klicman. Dnem 18. ledna 1919 ministerstvo vnitra převzalo do své správy bývalý Místodržitelský archiv, do té doby jediný organizovaný státní archiv v českých zemích (působnost se vztahovala na Cechy), jenž byl přejmenován na Archiv ministerstva vnitra. Stalo se tak poté, co se L. Klicman postavil rozhodne proti myšlence Národního archivu. Pro přesvědčení, že má být zachováno sepětí archivu s dosavadními správními orgány, našel porozumění u prvního ministra vnitra Antonína Švehly. Brzy se pak ustavily další resortní archivy. Archiv ministerstva vnitra však nezůstal pouhým resortním archivem. I když se nová reorganizace v novém státe neuskutečnila a název Státní archiv se nevžil, na základe rozšiřování skartačního dohledu se Archiv ministerstva vnitra v roce 1935 stal fakticky státním ústředním archivem jako archiv pro všechny československé ústřední úřady, které neměly archiv vlastní. Vedle Archivu ministerstva vnitra vzniklo v samostatném československém státe pět nových státních archivu, a to v resortech ministerstev zahraničních věcí, národní obrany, železnic, zemědělství a pošt a telegrafu. Jako první vznikl na základe návrhu Adolfa Ludvíka Krejčíka v roce 1919 Československý státní archiv zemědělský v Praze, který si vzal na starost ohrožené archivy patrimoniální (velkostatku). Následovaly Archiv ministerstva zahraničních věcí, Československý archiv železniční (v roce 1923, pozdější Ústřední dopravní archiv) a Archiv ministerstva pošt a telegrafu. Archiv ministerstva národní obrany vznikal v průběhu roku 1919 z několika na sobe nezávislých pokusu o jeho organizaci. Při zemském archivu bylo založeno pracoviště nazvané Archiv národního osvobození. Pracovalo v Národním muzeu v Praze, kde byl do roku 1919 umístěn rovněž tzv. archivní referát Památníku odboje. Z těchto dvou částí a z Vojenského archivu a vojenského muzea CSR vznikl v roce 1929 Památník osvobození se dvěma archivními odděleními, tzv. politickým archivem a vojenským archivem (s archivem legií). Dále byly založeny v roce 1918 Archiv Národního shromáždění, v roce 1919 Ústřední archiv katastrálních map při ministerstvu financí (od roku 1930 Ústřední archiv pozemkového katastru), v roce 1920 Archiv Pražského hradu. Když Československo přijalo na své území mnohatisícovou skupinu ruských emigrantu, zformoval se v roce 1924 při ministerstvu zahraničních věcí Ruský zahraniční historický archiv. Staršími archivy byly Archiv země České v Praze a Moravský zemský archiv v Brně. V roce 1927 byl nove organizován Zemský archiv v Opavě. Ve své činnosti pokračovaly v Praze Archiv Muzea Království českého (nyní Národního muzea), Archiv Univerzitní knihovny, Archiv Univerzity Karlovy, který v roce 1918 přešel do přímé správy české univerzity (uzákoněno 1920), a Archiv hlavního města Prahy. V Knihovně Národního muzea se v roce 1924 vyprofiloval Literární archiv. I po vzniku Československé republiky stály církevní archivy stranou archivního dění, až na zcela nepatrné výjimky, kdy šlo o velké archivní komplexy jako např. pražského arcibiskupství a kapituly, olomouckého arcibiskupství apod. Tím více to platilo o klášterních archivech, jež zůstaly namnoze zcela bez odborné péče. První nesmělé kroky v péci o podnikové archivnictví byly spojeny se zřízením Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v CSR v roce 1931, který zahájil činnost roku 1932 při Technickém muzeu československém (nynější Národní technické muzeum) v Praze, jako jeho samostatná odborná skupina (umístěná v nove postaveném zemském archivu). Navázal na instituci Archivu pro dějiny průmyslu českého v Praze z roku 1907 a mel spíše sbírkový charakter. Byl to předchůdce dnešního Archivu pro dějiny techniky a průmyslu Národního technického muzea v Praze. V Brně vznikla pobočka Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v roce 1936, v roce 1948 se osamostatnila. Po několika letech se rozšířila na pobočku Národního technického muzea, z níž v roce 1961 vzniklo samostatné Technické muzeum Brno. (3) nahoru

    Archivy za okupace 1939-1945

    Během okupace převzal řízení archivnictví zvláštní referát u Úřadu říšského protektora. V roce 1940 byli sice ustanoveni archivní inspektoři v sudetské župě, ale instituce archivních inspektoru pro Cechy a Moravu byly v listopadu 1941 zrušeny. Vlivem politické situace se součástí Archivu ministerstva vnitra v Praze staly Ruský zahraniční historický archiv, Ukrajinský archiv a Tiskový archiv ministerstva zahraničních věcí. Vedle těchto tří nových oddělení čtvrtým byla agenda výpisu k rodovým dokladům (závazná vzhledem k platnosti norimberských rasových zákonu) a pátým spisová komise. Od roku 1942 byl archiv pod přímou správou archivního referenta Úřadu říšského protektora Horsta Oskara Swienteka, zastupovaného v letech 1943-44 vedoucím zemského archivu Joachimem Prochnem. Český zemský archiv mel nacistickou okupační správu od roku 1941. Říšským archivním pověřencem pro Moravu byl Josef Dosoudil, který prováděl extradice archiválií z Moravského zemského archivu v Brně do Opavy, Katovic a Vídně. Nacistickou správu mel Archiv města Brna, který museli opustit čeští pracovníci. Název Československého státního archivu zemědělského v Praze byl za okupace a po vzniku Slovenského státu, podobně jako názvy jiných institucí, nuceně upraven na Státní archiv zemědělský. Nove budovanými typy archivu byly na našem území Říšské archivy (Reichsarchive), v Liberci pro tzv. sudetskou župu a obdobný v Opavě z dřívějšího zemského archivu. V roce 1940 došlo k dílčímu soustředění zbytku registratur jednotlivých redakcí rozhlasu. Programový materiál byl shromaždován už od roku 1927. Českomoravským filmovým ústředím byl v roce 1943 založen Filmový archiv v Praze, jehož sbírky byly získány z Technického muzea a od soukromých sběratelů. Z podnětu německé archivní komise byl soustavně mapován stav církevních archivu. Na této inventarizaci se od roku 1941 podíleli pracovníci Archivu země České (Zdenek Kristen a Antonín Haas), Archivu ministerstva vnitra (Václav Husa a Ivo Holl) a Státního archivu zemědělského (Emanuel Janoušek a Václav Davídek). Ve snaze uchránit archivní bohatství před válečnými škodami ve městech byly mnohé archivní depozitáře přesouvány na venkov. Největší škodu utrpěl až požárem Staroměstské radnice při osvobozování v květnu 1945 Archiv hlavního města Prahy. Také při přesouvání pražského univerzitního archivu do Německa došlo k závažným ztrátám cenných archiválií. (4) nahoru

    Archivy od roku 1945

    Již 5. května 1945 se ujal správy Archivu ministerstva vnitra v Praze Josef Borovička. Ruský zahraniční historický archiv, který za války neutrpěl škody, byl v červnu 1945 věnován československou vládou "Akademii věd SSSR k 220. výročí jejího založení". V důsledku zavedení krajského zřízení od roku 1949 mel být napříště Archiv ministerstva vnitra v Praze archivem ústředních institucí, a proto byl v roce 1950 změněn jeho název na Ústřední archiv ministerstva vnitra. Zrušení zemského zřízení v roce 1948 nutně ovlivnilo postavení zemských archivu, jinak v Praze, jinak v Brně a Opavě. Na základe vládního nařízení č. 29/1954 Sb. o archivnictví se Ústřední archiv ministerstva vnitra stal základem pro vznik Státního ústředního archivu (SÚA) v Praze k 1. říjnu 1954. Ještě před jeho ustavením předal část své dosavadní kompetence archivní správě ministerstva vnitra. Bývalý Archiv země České tvořil 4. oddělení Státního ústředního archivu, které bylo v roce 1959 sloučeno s 3. oddělením (původně oddělením feudalismu Ústředního archivu ministerstva vnitra). Od přečíslování a ustavení nových oddělení v roce 1969 je to 1. oddělení. Zemské archivy v Brně a Opavě se staly státními archivy krajského typu, na úrovni archivu dalších krajů, byt se specifickými fondy. Od začátku roku 1956 vplynul do Státního ústředního archivu jako jeho oddělení dosavadní Ústřední zemědělsko-lesnický archiv. Slovensko si po roce 1945 vybudovalo vlastní zemědělsko-lesnické archivnictví. Po zřízení oblastních (krajských) zemědělsko-lesnických archivu byl název pražského centrálního archivu v roce 1952 upraven na Ústřední zemědělsko-lesnický archiv (ÚZLA). Od začátku roku 1953 byl včleněn do Československé akademie zemědělských věd pod názvem Historické oddělení CSAZV-ÚZLA. Při přečíslování oddělení Státního ústředního archivu v roce 1959 zůstal základem 4. oddělení, a zcela zanikl na konci roku 1996 v důsledku reorganizace Státního ústředního archivu. První náměty na zřízení krajských archivu po linii státní i samosprávné se vyskytly už v roce 1899 (Adolf Ludvík Krejčík) a v roce 1915 (Josef Salaba). V roce 1946 byla v Liberci zřízena expozitura Archivu ministerstva vnitra, která převzala především archiválie Říšského archivu pro sudetskou župu, vzniklého za okupace. V souladu se vznikem krajského zřízení od 1. ledna 1949 byla postupně zakládána krajská archivní střediska, a to nejprve jako pobočné úschovny (depozitáře) Archivu ministerstva vnitra, jenž byl právě vzhledem ke vzniku poboček a krajských archivu v roce 1950 přejmenován na Ústřední archiv ministerstva vnitra v Praze. V roce 1949 byly do sítě krajských archivu včleněny také dosavadní Zemský archiv v Opavě a Moravský zemský archiv v Brně, včetně fondu zemského charakteru. Krajské archivy podle ustanovení Státní archivní komise v roce 1952 byly vrcholným orgánem archivní služby v kraji a vykonávaly zároveň vedoucí funkci, zejména pokud šlo o organizaci archivní služby v kraji a plánovité řízení a koordinaci archivních prací ve všech archivech na území kraje. Podle vládního nařízení č. 29/1954 Sb. o archivnictví se z krajských archivu vytvořily státní archivy, v každém ze 13 krajů v českých zemích. Organizační úkoly dosavadních krajských archivu v evidenci Jednotného státního archivního fondu (JSAF) v kraji a v metodickém dohledu nad archivy národních výboru a podnikové archivy převzala nove vytvořená archivní oddělení krajských správ ministerstva vnitra. V jejich cele byli spíše pravidlem jako náčelníci funkcionáři, kteří odborné archivní problematice nerozuměli. Od počátku roku 1956 byly do státních archivu začleněny zemědělsko-lesnické archivy, které po roce 1945 budoval Státní archiv zemědělský, pozdější Ústřední zemědělsko-lesnický archiv, a to nejprve jako depozitáře k soustředění archivních fondu konfiskovaných a znárodněných velkostatku a rodových či rodinných písemností jejich bývalých vlastníku. Navazovaly na menší starší depozitáře a nezřídka na šlechtické archivy. V roce 1956 převzaly státní archivy do své správy také biskupské, kapitulní a jiné archivní fondy katolické církve. Farní archivy byly převzaty do archivu městských a okresních. Stalo se tak v souvislosti s politicky motivovanými opatřeními k potlačení vlivu církví, jež vedla k převzetí nejdůležitějších archivních komplexu v Praze a Kroměříži do sítě veřejných archivu. Archivy mužských rádu byly přejímány státními archivy již po likvidaci mužských klášteru v roce 1950. V souvislosti s územní reorganizací se od dubna 1960 snížil počet státních archivu ve zvetšených krajích v českých zemích na sedm. Archivní oddělení krajských správ ministerstva vnitra byla zrušena k 1. červenci 1966, kdy se jejich pracovníci spojili se státními archivy jako instruktážní skupina, podléhající řediteli státního archivu. Státní archivy tedy metodicky řídily okresní (městské) a podnikové archivy v kraji. Od počátku platnosti zákona č. 97/1974 Sb., tj. od počátku roku 1975, se název státních archivu změnil na státní oblastní archivy (SOA). Státní ústřední archiv, stejně jako další státní archivy, byl podle vládního nařízení č. 29/1954 Sb. vědeckovýzkumným ústavem ministerstva vnitra. Podle zákona ČNR č. 97/1974 Sb. je ústavem ministerstva vnitra, které jej přímo řídí a spravuje. V tomto ohledu novela č. 343/1992 Sb. nic nezměnila. Podle organizačního řádu z roku 1994 jsou Státní ústřední archiv a státní oblastní archivy součástí archivní správy. Zpravidla městské archivy v sídle okresu nebo v jiném místě dobře vybudované archivy, výjimečně i oblastní zemědělský archiv nebo jeho pobočka, byly pověřeny funkcí okresního archivu, někde prozatím jen okresních archivních referentu. Iniciativní byl Zemský národní výbor v Brně, který vydal instrukce pro zřízení a činnost okresních archivu v roce 1948. Reflektoval tak situaci na Moravě, kde z podnětu zemského archivu byly zakládány okresní archivy již v letech 1945-49. Rozšířenější celkovou instrukci pak vydalo ministerstvo školství, věd a umění v listopadu 1949. Počátečním úkolem byla inspekce archivu a spisových registratur na území okresu. V lednu 1952 ministerstvo vnitra z iniciativy Státní archivní komise uložilo všem tehdejším krajským archivům, aby ve spolupráci s III. (bezpečnostními) referáty krajských a okresních národních výboru budovaly tak zvanou okresní archivní službu a jmenovaly okresní archiváře. Soustava okresních archivu jako odborných zařízení okresních národních výboru byla dotvořena po vydání vládního nařízení o archivnictví z roku 1954, celkový počet okresních archivu byl zmenšen přizpůsobením se novým okresům při územní reorganizaci v roce 1960. Od roku 1992 se jejich název změnil na státní okresní archivy (SOkA). Specifické postavení má Archiv hl. m. Prahy. Samostatně působí archivy mest Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem. Na velké proměny ve vlastnických poměrech podnikových, které ohrožovaly starší písemnosti, reagovalo konkrétním opatřením v listopadu 1949 ministerstvo průmyslu. Spisový a archivní rád pro podniky byl v roce 1949 vydán z podnětu Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce jako československá norma. Příslušný výnos k zamezení ničení archiválií v roce 1949 vydalo též ministerstvo vnitra. Rozvoj podnikových archivu spadá do období po roce 1956, kdy byla vydána vyhláška ministerstva vnitra o podnikových archivech č. 153/1956 Úředního listu. Povinnost vybudovat a udržovat vlastní archiv se vztahovala na všechny hospodářské a rozpočtové organizace řízené centrálními orgány. Vznik podnikových archivu u jednotlivých správ drah zrelativizovalo postavení Ústředního dopravního archivu (název od 1952, navazoval na prvorepublikový Československý archiv železniční), takže v roce 1959 požádal Státní ústřední archiv o předání všech písemností ústřední povahy do roku 1938, což vedlo k likvidaci dopravního archivu. Obdobně byl do Státního ústředního archivu včleněn poštovní archiv. Po osvobození v roce 1945 se postupně dotvářela různorodá skupina archivu zvláštních, od vydání zákona o archivnictví z roku 1974 archivu zvláštního významu. Původní Archiv Národního shromáždění změnil v souvislosti s vydáním ústavního zákona o československé federaci od počátku roku 1969 název na Archiv Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, od března 1983 pak na Knihovnu a archiv Federálního shromáždění. V roce 1969 vznikl Archiv České národní rady jako nového nejvyššího zastupitelského a zákonodárného sboru České socialistické republiky. Organizace těchto archivu se pak přizpůsobovala vývoji parlamentních orgánu po listopadu 1989. Také Archiv ministerstva zahraničních věcí promenoval svůj název podle názvu ministerstva, které bylo od roku 1969 federálním, ale také v závislosti na vnitrní organizaci ministerstva. Nyní je Archivně dokumentačním odborem ministerstva zahraničních věcí. Archiv Kanceláře prezidenta republiky byl zřízen v roce 1954. Uchovává a zpracovává písemnosti Kanceláře prezidenta republiky od roku 1919 s výjimkou písemností týkajících se Pražského hradu, které spravuje Archiv Pražského hradu, ustavený v roce 1920. Archiv Univerzity Karlovy v Praze převzal po roce 1945 registratury zrušené Německé univerzity, vedle systematické péče o písemnosti vlastní univerzity. Archiv Českého vysokého učení technického (CVUT) v Praze vznikl poměrně pozdě, až v roce 1963. Při založení Československé akademie věd v roce 1952 byl od začátku roku 1953 zřízen Archiv CSAV. V roce 1954 došlo k jeho spojení s Komisí pro studium a soupis rukopisu. Dočasná změna názvu na Ústřední archiv CSAV byla provedena od počátku roku 1966. Název Archiv Akademie věd ČR byl obnoven od roku 1993. Mezi archivy zvláštního významu se zařadil Archiv Národního muzea v Praze, působící od roku 1846. Literární archiv Knihovny Národního muzea v Praze byl v roce 1964 převeden do Památníku národního písemnictví. Sloučením Archivu 1. a 2. československého odboje, Památníku osvobození a Vojenského ústředního archivu v roce 1959 vznikl Vojenský historický archiv v Praze. V roce 1971 se ustavil Ústřední archiv geodézie a kartografie, jehož základem byl Ústřední archiv pozemkového katastru z roku 1919, po roce 1950 několikrát reorganizovaný. Jeho nynější název je Ústřední archiv zeměměřičství a katastru. V roce 1953 byl soustředěním veškerých dochovaných písemností vytvořen podnikový, tzv. ústřední archiv Československého rozhlasu. V roce 1974 byla sloučena oddělení písemných a zvukových dokumentu do Ústředního archivu Československého rozhlasu jako archivu zvláštního významu, nyní Ústředního archivu Českého rozhlasu. Archiv Československé televize byl zřízen v roce 1965, od platnosti zákona o archivnictví z roku 1974 byl konstituován jako archiv zvláštního významu nazvaný Ústřední archiv Československé televize, nyní pod názvem Úsek archivu a programových fondu České televize. Po květnu 1945 nastal velký rozvoj Filmového archivu v Praze, jenž přebíral filmové materiály z vyvlastněných a znárodněných podniku. Archiv byl postupně součástí Filmového ústavu, Ústředního ředitelství československého filmu, Filmové distribuce, Ústřední půjčovny filmu aj. Od počátku roku 1975 byl jako archiv zvláštního významu úsekem Československého filmového ústavu. Osamostatnil se a přejmenoval na Národní filmový archiv v roce 1992. Od té doby je pokládán za jednu z národních kulturních institucí. Archivy zvláštního významu dále jsou od roku 1987 Archiv UJEP, dnes Masarykovy univerzity Brno (počátky kolem roku 1930), od roku 1989 Archiv Národní galerie Praha (vznikl v roce 1953), od roku 1990 Archiv Národní knihovny Praha (první zmínka o archivu v roce 1782), od roku 1992 Archiv Vysokého učení technického (VUT) Brno (počátky kolem roku 1870) a Archiv ministerstva vnitra Praha (vznikl v roce 1947), od roku 1994 Archiv zvláštního významu s. p. Diamo (dříve Podnikový archiv Československého uranového průmyslu, vznikl v roce 1958) a od roku 1998 Všeodborový archiv (původně Archiv odboru, Archiv Ústřední rady odboru, vznikl splynutím předválečných a válečných odborových ústředen v roce 1949) a Archiv Nadace TGM. Na základe usnesení vlády č. 213 z 26. 6. 1991 ke komplexnímu rozboru stavu archivnictví, byly zakládány správní archivy, jakožto tzv. meziarchivy, soustřeďující a pečující o písemnosti s dlouhodobými skartačními lhůtami před převzetím archiválií do historických archivu, a to na ministerstvech, v Armádě České republiky a jinde. Poměrně složité úkoly řešilo archivnictví po rozpadu federálního státu a vzniku samostatné České republiky od roku 1993 a v souvislosti s restitucemi majetku, které znamenaly nejen poskytování archivních podkladu pro rozhodnutí, ale také vydání některých archivních fondu oprávněným vlastníkům. (5) nahoru

    Dnešní stav

    Současné archivnictví a archivy se řídí zákonem č. 499 ze dne 30. června 2004, o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, a dvou prováděcích vyhlášek: Vyhlášky č. 645 ze dne 13. prosince 2004, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a Vyhlášky č. 646 ze dne 13. prosince 2004, o podrobnostech výkonu spisové služby. Činnost archivní sítě České republiky řídí Odbor archivní správy ministerstva vnitra. Archivy tvořící archivní síť se člení na veřejné archivy a soukromé archivy. Do skupiny veřejných archivů patří Národní archiv, státní oblastní archivy, specializované archivy, bezpečnostní archivy a archivy územních samosprávných celků. Odbor archivní správy vykonává řídící a metodickou činnost zejména vůči Národnímu archivu, sedmi státním oblastním archivům, pěti archivům měst v Praze, Brně, Ostravě, Plzni a Ústí nad Labem a šestnácti specializovaným archivům, kterými jsou Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Archiv Pražského hradu, Archiv Poslanecké sněmovny, Archiv senátu, Vojenský historický archiv, Archiv Národního muzea, Archiv Národního technického muzea, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Archiv Akademie věd České republiky, Archiv Národní galerie, Ústav dějin Univerzity Karlovy - Archiv Univerzity Karlovy, Archiv Masarykovy univerzity v Brně, Archiv Českého vysokého učení technického v Praze, Archiv České televize, Archiv Českého rozhlasu a Archiv Vysokého učení technického v Brně. Odbor archivní správy vydává publikace s archivní tématikou. Jsou to především dvě vědecká archivní periodika vycházející od roku 1951 - čtyřikrát ročně Archivní časopis a dvakrát ročně Sborník archivních prací. (6)

    Národní archiv
    (7)

    Schéma vývoje ústředního archivu českého státu; zdroj: Národní archiv, www.nacr.cz Počátky ústředního archivu českého státu, na jejichž konci dnes stojí Národní archiv, lze najít již ve 12. století. Jeho vývoj probíhal ve dvou liniích. Za první linii můžeme považovat listinný archiv panovnického rodu Přemyslovců, dnes známý jako Archiv České koruny, s nejstarší dochovanou listinou z roku 1158. V polovině 18. století byl Archiv České koruny rozdělen na dvě části, vídeňskou a pražskou. K jejich opětovnému spojení došlo až mnohem později v Archivu země České. Ten nejprve v roce 1884 převzal pražskou část korunního archivu, vídeňská část byla do Prahy vrácena v roce 1920 v rámci provádění archivní rozluky s Rakouskem. Fond Archiv České koruny, který obsahuje celkem 2 824 listin z let 1158– 1935, byl v roce 1977 uznán za kulturní památku a v roce 1988 jej vláda svým nařízením č. 132 ze dne 17. 8. 1988 prohlásila za národní kulturní památku. Druhá linie vývoje ústředního archivu českého státu je úzce spojena s existencí ústředních správních institucí, počínaje českou královskou kanceláří, jejíž existence je doložena již ve 12. století. Vlastní archiv, dříve nazývaný stará registratura, je však doložen až k roku 1567. Název archivu odpovídal vždy názvu příslušné vrcholné instituce, která archiv spravovala. Počínaje 16. stoletím byl nejprve archivem české kanceláře a české komory, od počátku dvacátých let 17. století archivem starého českého místodržitelství, od roku 1749 archivem reprezentace a komory, od roku 1763 českého gubernia, od roku 1850 českého místodržitelství a konečně od roku 1919 archivem ministerstva vnitra. Organizaci archivnictví nebyla až do roku 1918 věnována náležitá pozornost. Rakouská archivní reforma, provedená v letech 1894–1895, byla do vypuknutí první světové války realizována pouze částečně. Téměř ihned po vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla kulturním odborem Národního výboru v Praze svolána na 20. 11. 1918 tzv. archivní anketa, což byla vlastně porada předních českých archivářů zabývající se organizací československého archivnictví. Z této porady vyplynul mimo jiné návrh na vytvoření všeobecného státního archivu v Praze (národního archivu), který měl vzniknout sloučením Archivu země České, místodržitelského archivu a Archivu Národního muzea. Myšlenku na vytvoření národního archivu se však kvůli kompetenčním sporům mezi tehdejším ministerstvem vnitra a ministerstvem školství a národní osvěty nepodařilo během první republiky prosadit. Po roce 1918 tak byla vytvořena pouze řada rezortních archivů, z nichž nejvýznamnější byly Archiv ministerstva vnitra, zřízený v roce 1919 z místodržitelského archivu (v roce 1950 byl jeho název změněn na Ústřední archiv ministerstva vnitra), a Československý státní archiv zemědělský založený v témže roce při ministerstvu zemědělství (od roku 1952 – Ústřední zemědělsko-lesnický archiv). Okupací Československa a vytvořením protektorátu Čechy a Morava byly snahy o novou legislativní úpravu československého archivnictví na několik let přerušeny. Archivnictví přešlo pod německou správu, archivy vykonávaly za protektorátu svoji běžnou činnost, hlavní pozornost byla věnována záchraně archiválií před zničením. Po skončení druhé světové války se otázka vytvoření jednotné archivní organizace dostala opět do popředí zájmu. Trvalo však ještě téměř deset let, než se dospělo k definitivnímu rozhodnutí. Postupem času se prosadila koncepce ministerstva vnitra, které navrhovalo vytvoření archivní organizace založené na principech zespolečenštění (zestátnění) všech archiválií a spisových celků, jednokolejnosti a decentralizace archivní služby. Podle této koncepce měla vzniknout síť archivů tvořená ústředním státním archivem, krajskými, okresními a místními archivy, které by spravovaly veškerý archivní materiál od nejstarší doby, přičemž řízení archivnictví by příslušelo rezortu ministerstva vnitra. Přípravou nové legislativní úpravy archivnictví byla pověřena Státní archivní komise, zřízená na základě vládního usnesení ze dne 9. 1. 1951 při prezídiu ministerstva vnitra. Na činnost Státní archivní komise bezprostředně navázala k 1. 11. 1953 nově zřízená archivní správa ministerstva vnitra, pod jejímž vedením probíhala poslední fáze archivní reformy. Mnohaleté úsilí o vytvoření jednotné archivní organizace bylo nakonec završeno 7. 5. 1954 přijetím vládního nařízení č. 29 o archivnictví. O tom, že provedení archivní reformy nebylo snadným úkolem svědčí i ta skutečnost, že se tak stalo nikoliv formou archivního zákona, ale jen mnohem stručnějším vládním nařízením. Vytvoření Státního ústředního archivu k 1. říjnu 1954 vyhlásil náčelník archivní správy ministerstva vnitra Jaroslav Svoboda na slavnostním společném aktivu pracovníků bývalého Ústředního archivu ministerstva vnitra a Archivu země České, který se konal v pondělí dne 4. října 1954. Tento den se stal bezesporu významným mezníkem ve vývoji českého archivnictví: završoval mnohaleté období snah o vytvoření národního archivu. Samotný akt, spočívající v začlenění bývalého Archivu země České do Ústředního archivu ministerstva vnitra jako jeho nového oddělení a současné přejmenování archivu na Státní ústřední archiv však nelze považovat za změnu, která by okamžitě ovlivnila každodenní chod a činnost archivu i osudy jeho zaměstnanců. Bezprostředně nedošlo ani k zásadním personálním a organizačním změnám. Změny, ke kterým v důsledku vytvoření nové archivní organizace došlo, byly postupné a projevily se až v delším časovém horizontu. V souladu s vládním nařízením o archivnictví bylo vytvoření Státního ústředního archivu dovršeno přičleněním Ústředního zemědělsko-lesnického archivu k 1. lednu 1956. O tom, že činnosti vykonávané Státním ústředním archivem organicky navazovaly na činnost jeho předchůdců, zejména Ústředního archivu ministerstva vnitra, svědčí skutečnost, že Státní ústřední archiv používal až do roku 1967 kancelářský a spisový plán ministerstva vnitra z roku 1950. Nový kancelářský a spisový plán byl vydán v prosinci 1967 s účinností od 1. 1. 1968. Spisový plán byl pak nejprve doplněn a upraven ke dni 1. 1. 1970, nové spisové plány byly vydány v letech 1975, 1992 a 2003. Přestože Státní ústřední archiv zajišťoval po svém vzniku v podstatě stejné agendy jako jeho předchůdci, byla činnost archivu postupně ovlivňována především uplatňováním zásad platných pro řízení národního hospodářství. V celém archivnictví bylo zavedeno důsledné centrální plánování a archivní pětiletky; první byla vyhlášena v roce 1956 a poslední proběhla v letech 1986–1990. Postupně se měnily metody práce, individuální přístup byl důsledně nahrazován přístupem kolektivním, který byl uplatňován prakticky při všech činnostech archivu. Pro jednotlivé archivní činnosti byly archivní správou ministerstva vnitra zpracovávány a vydávány metodické pokyny a směrnice, závazné pro všechny archivy. Vytvoření jednotné archivní organizace přineslo také některé nové činnosti, například jednotnou evidenci archiválií, měnily se priority. Přednostně měly být zpřístupňovány fondy politické povahy z nejnovější a novější doby, především pak fondy týkající se dělnického hnutí a KSČ, dále fondy hospodářské a dokumenty odrážející socialistickou výstavbu. Tyto fondy musely být v plánech práce jednotlivých archivů zastoupeny minimálně 50–60%. Charakteristickým rysem pro období bezprostředně před vznikem Státního ústředního archivu a pro první léta jeho existence byly časté kontroly a prověrky prováděné archivní správou ministerstva vnitra. Kontroly byly zaměřené na plnění plánu archivu, způsob řízení jednotlivých útvarů, organizaci práce, zavádění nových pracovních metod, dodržování pracovní disciplíny a kázně a také, a to především, na personální a kádrovou situaci včetně mezilidských vztahů v jednotlivých pracovních kolektivech. Závěry z provedených kontrol a průzkumů přinášejí zajímavý pohled na činnost a situaci v archivu i některé zajímavé postřehy. Například závěry z průzkumu pracovišť Státního ústředního archivu provedeného ve dnech 5. až 27. 4. 1955 přinášejí na dvou místech konstatování, že nejlepší pracovní výkonnost mají pracovníci politicky nejslabší a s horším kádrovým profilem. Při těchto kontrolách a průzkumech byla zjištěna vždy řada nedostatků, celkové vyznění provedené kontroly však nikdy nebylo zcela negativní. Prověrky byly jedním z nástrojů, kterými archivní správa vykonávala svou řídící funkci vůči Státnímu ústřednímu archivu danou statutem z dubna 1955, a kterými byly do praxe zaváděny ideové a ideologické stránky archivní reformy. Archivní dokumenty, vztahující se k počátkům existence Státního ústředního archivu, obsahují řadu zajímavých informací a poznatků, z nichž některé z dnešního pohledu a poněkud vytržené z dobového kontextu působí až kuriózním dojmem. Příkladem může být případ rozšiřování pornografických obrázků, projednávaný v říjnu 1955, nebo nález tiskovin protistátního obsahu, objevených 2. ledna 1956 při pořádání fondu Lesní ředitelství kanonie premonstrátů v Milevsku. Postavení Státního ústředního archivu vymezoval statut vydaný rozkazem ministra vnitra č. 32/1955 ze dne 28. 4. 1955, podle kterého byl archiv vědecko-výzkumným ústavem ministerstva vnitra, jemuž byly svěřeny do odborné archivní péče soubory archivního materiálu, fondy (sbírky) ústředních úřadů, orgánů a institucí. V čele archivu stál vedoucí, jmenovaný náměstkem ministra vnitra na návrh náčelníka archivní správy. Úkolem vedoucího archivu, podle tohoto statutu, bylo především řídit a organizovat činnost Státního ústředního archivu podle směrnic a pokynů archivní správy ministerstva vnitra. Kádrová opatření v archivu byla v pravomoci náčelníka archivní správy, který je měl provádět ve spolupráci s vedoucím archivu. Nově byla vytvořena funkce vědeckého vedoucího, jehož úkolem bylo zastupovat vedoucího archivu, řídit archivně vědeckou a výzkumnou činnost jednotlivých oddělení, organizovat a řídit vědecko-odborné porady, spolupracovat s vědeckými institucemi, organizovat propagaci archivních dokumentů prostřednictvím výstav, tisku apod. Statut z roku 1955 platil až do roku 1970, kdy byl výnosem ministra vnitra ČSR s účinností k 1. 4. 1970 nahrazen statutem novým. Ačkoliv se koncem 60. let objevily poměrně radikální návrhy na nové vymezení postavení Státního ústředního archivu, a to i ve vztahu k archivní správě ministerstva vnitra, nově schválený statut byl nakonec podstatně umírněnější. Postavení archivu jako vědecko-výzkumného ústavu ministerstva vnitra ČSR se sice nezměnilo, ale byl označen jako zálohová rozpočtová organizace přímo podřízená ministerstvu vnitra ČSR. Oproti statutu z roku 1955 bylo posíleno postavení ředitele archivu. Jeho úkolem bylo řídit práci archivu, zastupovat archiv navenek ve vnitřních i mezinárodních stycích a jednat jeho jménem. Mezi kompetence ředitele, které statut výslovně zmiňoval, patřilo přijímání a propouštění pracovníků archivu včetně jmenování a odvolávání vedoucích oddělení. Vnitřní organizace archivu byla ve statutu zmíněna jen obecně. Podrobnou organizaci měl stanovit organizační řád, který však nakonec nebyl vydán, připraven byl pouze jeho návrh. Po schválení archivního zákona č. 97/1974 Sb., který nahradil vládní nařízení o archivnictví z roku 1954, byl s účinností od 1. 3. 1976 vydán nový statut, podle něhož byl Státní ústřední archiv ústavem ministerstva vnitra, které jej přímo řídí a spravuje. Státnímu ústřednímu archivu bylo ponecháno postavení hlavního vědeckovýzkumného pracoviště v oblasti archivnictví a příbuzných vědních oborů v Československé republice. V návaznosti na statut byl k 15. 10. 1977 vydán i organizační řád, doplněný v roce 1983 zvláštním dodatkem k zabezpečení příprav obrany. Připravovaná novela statutu a organizačního řádu archivu v 2. polovině 80. let nebyla realizována. Výnosem ministra vnitra č. 4 ze dne 31. 12. 1993 byla zřízena sekce archivní správy při civilně správním úseku ministerstva vnitra, jejíž organizační součástí se stal také Státní ústřední archiv a sedm státních oblastních archivů. Organizační řád sekce archivní správy civilně správního úseku ministerstva vnitra byl vydán v květnu 1994. Státní ústřední archiv se stal přímou součástí ministerstva vnitra, neměl právní subjektivitu, ani vlastní statut a organizační řád. Tato situace trvala až do 31. 7. 2002, kdy se v rámci provádění reformy veřejné správy stal Státní ústřední archiv podle zákona č. 320/2002 Sb. od 1. 8. 2002 samostatnou organizační složkou státu přímo řízenou ministerstvem vnitra. Organizační řád Státního ústředního archivu byl vydán pokynem ředitelky č. 18 dne 16. 9. 2003. Během padesáti let své existence prošel Státní ústřední archiv několika většími reorganizacemi a celou řadou drobných organizačních změn. Celkově však jeho organizační vývoj lze hodnotit jako poměrně plynulý a konsistentní. Podle statutu z roku 1955 se Státní ústřední archiv organizačně členil na pět oddělení (vnitřní oddělení, I. oddělení – pro období ČSR a socialistickou výstavbu, II. oddělení – pro období kapitalismu, III. oddělení – pro období feudalismu, IV. oddělení – stavovsko -samosprávné) a dvě skupiny (pro archivní konzervaci a techniku a pro studovnu a knihovnu). K 1. 1. 1956 byl do archivu začleněn bývalý Ústřední zemědělsko-lesnický archiv jako nové V. oddělení. K 1. 7. 1959 došlo ke sloučení III. a IV. oddělení; to bylo provedeno nejprve organizačně, k sestěhování obou oddělení do jedné budovy došlo až v roce 1961. Zemědělsko-lesnické oddělení se tak stalo IV. oddělením a toto označení mu zůstalo až do roku 1996, kdy bylo zrušeno. V roce 1967 se v rámci I. oddělení ustavila pracovní skupina pro archivní fondy po roce 1945. V tomto roce došlo také k ustavení čtyř odborných komisí, jejichž úkolem bylo seznámit se s problematikou archivu podle svého zaměření a projednávat a navrhovat opatření vztahující se k této problematice. Konkrétně byly ustaveny komise: metodická, skartační, ediční a publikační a komise pro ochranu a konzervaci archivního materiálu. K 1. 11. 1968 bylo ze skupiny pro fondy po roce 1945 vytvořeno nové samostatné V. oddělení, přičemž již počátkem roku 1969 byl usnesením gremiální porady v rámci V. oddělení vytvořen skartační úsek, který tvořili tři pracovníci. V roce 1969 došlo k další změně v číslování oddělení, když se z III. oddělení (fondy do roku 1848) stalo oddělení I. a dosavadní I. oddělení (1918–1948) se stalo III. oddělením. Organizační řád vydaný 15. 10. 1977 stanovil v čl. 5 nové organizační uspořádání a pracovní náplň jednotlivých oddělení. Archiv se organizačně členil na osm oddělení. V zásadě nešlo o novou organizační strukturu, organizační řád potvrdil členění prakticky používané od počátku 70. let. K dalším dílčím změnám v organizaci Státního ústředního archivu došlo v 2. polovině 80. let 20. století. V lednu 1986 se z VIII. oddělení vyčlenil úsek ředitele jako nové IX. oddělení, ale v roce 1990 byl úsek ředitele začleněn zpět do VIII. oddělení. K 1. 1. 1986 byla studovna vyčleněna z VI. oddělení a začleněna do oddělení II. V rámci VI. oddělení (knihovna) byl od 1. 1. 1987 ustaven úsek automatizace a od 15. 1. 1990 i úsek ediční. K 1. 4. 1990 vzniklo z těchto úseků nové IX. oddělení (oddělení informatiky). 26. dubna 1990 byla ustavena Komise konzervátorů při Státním ústředním archivu v Praze, jakožto poradní orgán vedení archivu pro odborné problémy fyzické péče o archiválie. V souvislosti s přestěhováním Státního ústředního archivu do nového Archivního areálu v Praze na Chodovci byla k 1. 1. 1997 vyhlášena nová vnitřní organizace archivu. Již k 1. 7. 1996 však bylo příkazem ředitele č. 3 zřízeno nové oddělení archivních fondů nestátní provenience a archivních sbírek. Novou organizační strukturu platnou od 1. 1. 1997 tvořil úsek ředitele a jedenáct oddělení: (1. oddělení – oddělení feudalismu, 2. oddělení – oddělení státní správy a zemské samosprávy 1848–1918, 3. oddělení – oddělení státní správy 1918–1945/1948. 4. oddělení – oddělení státní správy 1945/1948–1989/1992, 5. oddělení – oddělení státní správy po roce 1989 a předarchivní péče, 6. oddělení – oddělení fondů nestátní provenience, 7. oddělení – oddělení badatelského využívání archiválií, 8. oddělení – oddělení informatiky, 9. oddělení – knihovna, 10. oddělení – technické středisko, 11. oddělení – ekonomicko provozní oddělení). Oddělení byla nově číslována arabskými číslicemi. V nové organizaci se již neobjevilo zemědělsko-lesnické oddělení, které bylo zrušeno a jeho fondy začleněny do příslušných odborných oddělení. V říjnu 2002 bylo ustaveno nové 12. oddělení (foto-, fono-, kinodokumentů, tisku a public relations), které vzniklo z dosavadního úseku 6. oddělení pro správu foto-, fono-, a kinodokumentů, edičního úseku (vyčleněn z 8. oddělení) a podatelny (vyčleněna z útvaru ředitele). Nový organizační řád byl vydán v roce 2003. Reorganizace archivnictví prováděná v 50. letech minulého stolení, jejíž součástí bylo vytvoření Státního ústředního archivu, byla postupně doprovázena personálními změnami, které byly ovlivněny změněnými společensko-politickými poměry po únoru 1948. Pro některé pracovníky se reforma archivnictví stala odrazovým můstkem jejich další archivní kariéry, jiní naopak byli nuceni z archivů odejít. Při rozhodování o obsazování vedoucích míst nebyla vždy rozhodujícím kritériem odborná hlediska, neméně důležité, ba někdy rozhodující, byly politické názory a politická spolehlivost příslušného pracovníka. Personální, kádrovou i generační výměnu, ke které v archivnictví došlo, by bylo možné dokumentovat a doložit desítkami zajímavých a pohnutých osudů jednotlivých archivářů, z nichž některé byly až tragické a velmi bolestné. Prvním vedoucím (titul ředitel byl používán až od roku 1967) nově vytvořeného Státního ústředního archivu se stal dosavadní vedoucí Ústředního archivu ministerstva vnitra Josef Hron. Současně byl ke dni 1. 10. 1954 novým vedoucím IV. oddělení (bývalý Archiv země České) jmenován Josef Nuhlíček. K zásadní výměně na vedoucích místech došlo až v průběhu roku 1955. Nejdříve byl v březnu z funkce odvolán Josef Hron a jmenován vedoucím 1. oddělení (pro období ČSR a socialistickou výstavbu). Novým vedoucím archivu byl k 1. 4. 1955 jmenován Rudolf Rejman, dosavadní asistent katedry marxismu -leninismu Univerzity Karlovy. Současně byla vytvořena nová funkce vědeckého vedoucího archivu, jímž se stal dosavadní vedoucí IV. oddělení (stavovsko-samosprávné) Josef Nuhlíček. (Obr. 8) K výměně ve funkcích vedoucích oddělení došlo koncem září 1955, kdy byli odvoláni vedoucí I. a II. oddělení a vedoucí skupiny konzervace a techniky. Noví vedoucí oddělení byli jmenováni k 26. 9. 1955. Systém řízení formou dvou vedoucích, zavedený v roce 1955, se udržel až do roku 1966, kdy byla funkce vědeckého vedoucího archivu zrušena. Josef Nuhlíček se vrátil na své původní místo ředitele Státního archivu Praha a Rudolf Rejman odešel v roce 1967 v rámci mezinárodní výměny odborníků do Tanzánie na místo ředitele tamního Národního archivu. Novým ředitelem byl v dubnu 1967 jmenován Zdeněk Šamberger, dosavadní vědecký vedoucí archivní správy ministerstva vnitra. Ve své funkci usiloval především jak o zlepšení postavení archivu jako instituce (dosud platný statut z roku 1955 již dávno neodpovídal skutečnému významu archivu jako ústřední instituce) tak o nové vymezení působnosti vůči archivní správě ministerstva vnitra. Koncem 60. let bylo zvažováno, ale nakonec nerealizováno, vyčlenění archivnictví z rezortu vnitra a jeho přičlenění k předsednictvu vlády. V roce 1970 byl Zdeněk Šamberger v souvislosti s prověrkami odvolán z funkce ředitele a řízením archivu byl od 1. 8. 1970 pověřen a k 1. 1. 1971 novým ředitelem jmenován jeho zástupce a dosavadní vedoucí II. oddělení Jaroslav Vrbata, který funkci ředitele zastával až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. Od 30. 5. 1991 do 30. 4. 1992 byl pověřen řízením archivu vedoucí I. oddělení Ladislav Pecháček, kterého v této funkci nahradil v květnu 1992 dosavadní náměstek ředitele archivu Vácslav Babička. (Obr. 11) Nejdůležitější činností, které se po svém jmenování ředitelem věnoval, byly úkoly související s výstavbou Archivního areálu v Praze na Chodovci (ta byla zahájena právě v roce 1992) a s přestěhováním archiválií do nového Archivního areálu. Jeho dílem je i nová vnitřní organizace archivu platná od roku 1997. Úplného dokončení Archivního areálu a jeho slavnostního otevření v roce 2001 se však zúčastnil již jako ředitel odboru archivní správy ministerstva vnitra (jmenován v roce 2000). Dne 1. 5. 2000 byla řízením archivu pověřena a od 1. 8. 2000 novou ředitelkou jmenována dosavadní vedoucí 2. oddělení Eva Drašarová. (Obr. 12) Personální stav archivu procházel od roku 1955 plynulým vývojem bez větších výkyvů, i když počty pracovníků (respektive počet systemizovaných míst ne vždy odpovídaly skutečným potřebám archivu. K 1. 4. 1955 měl archiv celkem 75 zaměstnanců, z toho 32 žen a 43 mužů. Do roku 1958 počet pracovníků stoupl na 85 při 92 systemizovaných místech. V roce 1961 došlo ke snížení systemizace na 85 míst při současném poklesu počtu zaměstnanců na 77. Tento stav, alespoň pokud jde o počet systemizovaných míst (počet pracovníků kolísal mezi 73–84), zůstal v podstatě zachován až do 2. poloviny 60. let, kdy se v roce 1968 počet systemizovaných míst zvýšil na 94. K výraznějšímu nárůstu počtu systemizovaných míst došlo až koncem 70. let, v roce 1980 se jejich počet zvýšil na 97. Nejvyššího počtu zaměstnanců dosáhl Státní ústřední archiv v roce 1996, kdy zaměstnával při celkovém počtu 162 systemizovaných míst 182 pracovníků, z nich ovšem někteří pracovali na zkrácený úvazek. Důvodem tohoto navýšení však nebylo posílení odborné činnosti archivu, ale převedení míst správců budov, uklízeček, topičů a ostrahy do stavu archivu, ke kterému došlo v důsledku reorganizace prováděné na ministerstvu vnitra. Od roku 1997 dochází k postupnému snižování systemizovaných míst i počtu pracovníků, jejichž počet klesl v roce 2003 na 145. Nárůst počtu pracovníků, ke kterému průběžně docházelo, většinou neodpovídal potřebám archivu, což je patrné, srovnáme-li jej s nárůstem počtu převzatých běžných metrů archiválií a celkové metráže archivu. Zatímco v roce 1956 připadalo na 1 pracovníka (myslí se každého pracovníka, nejen odborného archiváře, tedy i topiče, uklízečky atp.) v průměru 522 bm archiválií, v roce 2003 to bylo již 776 bm. Dalším důvodem mohl být zdravotní stav některých pracovníků. R. Rejman ve své zprávě z listopadu 1955 uvádí, že prokazatelně nemocno je 45 pracovníků archivu, což je více než 60% všech zaměstnanců. V letech 1954–1963 odešlo z archivu celkem 59 pracovníků. V některých případech se jednalo o odchod vynucený, ale celkem 26 pracovníků odešlo i přesto, že se je archiv snažil udržet. Postupem času se pracovní podmínky zlepšovaly, i když k zásadnímu obratu došlo až relativně nedávno v souvislosti s dokončením nového Archivního areálu v Praze 4 – Chodovci. Současní pracovníci Národního archivu tak dnes mohou pracovat v moderním a příjemném prostředí, které má obdobu jen v několik zemích světa. Státní ústřední archiv převzal a bezprostředně navázal na velmi neutěšenou prostorovou situaci Ústředního archivu ministerstva vnitra. Získání budovy bývalého Archivu země České a prostor využívaných bývalým Ústředním zemědělsko-lesnickým archivem v budově ministerstva zemědělství na Těšnově tuto situaci nijak výrazně neovlivnilo, ačkoliv oba objekty patřily k těm lepším, modernějším a relativně dobře vybaveným. Platilo to zejména o účelové archivní budově Archivu země České postavené v letech 1929–1933, ačkoliv i ta si postupem času vyžádala technicky i finančně náročnou rekonstrukci a přestavbu. (Obr. 13) Během rekonstrukce, která probíhala od počátku osmdesátých let 20. století, byly opraveny jednotlivé depozitáře včetně instalování klimatizace, v roce 1986 byla dokončena rekonstrukce původních trezorových prostor Archivu České koruny, v letech 1987–1990 probíhala výstavba nového trezoru, který byl slavnostně otevřen 30. května 1990 za účasti prezidenta republiky Václava Havla. Značná pozornost byla věnována vybudování konzervátorského pracoviště včetně ateliéru pro snímkování archivních dokumentů a fotografického ateliéru. V roce 1995 byla zřízena audiovizuální místnost pro 30 osob. Prostory, které využívalo zemědělsko-lesnické oddělení v budově ministerstva zemědělství na Těšnově působily stabilizovaným dojmem pouze na první pohled. Již samotné umístění archivu v suterénním prostoru budovy, nacházející se navíc v záplavovém pásmu bylo velmi riskantní, nehledě na nejrůznější potrubí procházející přímo archivními depozitáři. Další nedostatky, jako chybějící pořádací místnost, nedostatečné sociální a hygienické zázemí, stísněné kancelářské prostory, se postupem času podařilo alespoň částečně odstranit. Koncem 50. let musel archiv čelit snahám ministerstva zemědělství a lesního hospodářství o vystěhování depozitářů, neboť ministerstvo zamýšlelo v těchto prostorách vybudovat krytový prostor pro asi 500 osob. Kapacita depozitáře (asi 5 000 bm) se rovněž ukázala pro potřeby zemědělsko-lesnického oddělení jako nedostatečná a archiv byl nucen hledat další prostory pro ukládání fondů a sbírek. Postupně byly k tomuto účelu využívány depozitáře v kryptě pod sv. Mikulášem na Malé Straně, budova bývalé věznice v Mladé Boleslavi, bývalý zámek a později škola v Jindicích, sýpka v Ruzyni a zámek v Adršpachu. Koncem 70. a počátkem 80. let 20. století došlo v budově ministerstva zemědělství k několika haváriím, při nichž byly prostory archivu opakovaně vyplaveny vodou, došlo k poškození části zde uložených archiválií, z nichž ty nejvíce zasažené bylo nutno později vyskartovat. Největší živelní katastrofou pro archivní prostory na Těšnově byla pak srpnová povodeň v roce 2002, v té době však prostory již využíval správní archiv ministerstva zemědělství. Státní ústřední archiv se snažil svou prostorovou situaci řešit průběžnou údržbou stávajících depozitářů a získáváním nových objektů, vhodných pro ukládání přejímaných archiválií, a v první řadě snahou o výstavbu nové účelové archivní budovy. V roce 1956 využíval archiv celkem sedm budov, jejich počet však neustále stoupal: v roce 1961 to bylo deset budov, koncem šedesátých let dvanáct, v polovině let sedmdesátých patnáct a v polovině osmdesátých let to bylo již osmnáct objektů. Jejich údržba, kterou archiv zajišťoval ve spolupráci s příslušnými útvary ministerstva vnitra, byla finančně i časově nesmírně náročná, neboť ve většině případů šlo o starší objekty ve špatném technickém stavu a pro ukládání archiválií nevhodné. Z pohledu archivu bylo nevýhodu i to, že některé byly od Prahy velmi vzdálené (až 200 km – Broumov, Adršpach), další byly památkově chráněné (klášter v Břevnově, Karmelitská 2, Loretánská 6, zámek v Mníšku pod Brdy), což provádění stavebních úprav značně komplikovalo. Archiv se i za této situace snažil zajišťovat pro uložení svých archiválií co nejlepší podmínky a podařilo se mu dosáhnout řady dílčích úspěchů. K nim je možno řadit vybavení dolní krypty pod sv. Mikulášem třípodlažní kovovou konstrukcí koncem 50. let, adaptaci zámku v Adršpachu provedenou ve 2. polovině 70. let či výše zmíněnou rekonstrukci objektu na třídě M. Horákové. V roce 1991 byl archiv dislokován v celkem 19 objektech, z nichž 11 bylo v Praze a 8 bylo umístněno mimo Prahu. Velkou zatěžkávací zkouškou se pro archiv stalo počátkem devadesátých let 20. století převzetí archivů ÚV KSČ a Ústavu marxismu -leninismu (na základě zákona č. 496/1990 Sb. o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR). Prostorovou situaci archivu zkomplikovalo i provádění zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, na jehož základě musel archiv vyklidit depozitáře v klášterech v Břevnově a Broumově. Při hledání východiska z kritické prostorové situace archivu byla zvažována nejrůznější řešení, mimo jiné provedení rozsáhlé vnitřní skartace ve fondech či výstavba meziarchivu. Již Archiv ministerstva vnitra se od roku 1931 pokoušel prosadit výstavbu účelové archivní budovy v Praze – Bubenči, bohužel však neúspěšně. Státní ústřední archiv se po svém vzniku několikrát pokusil tuto myšlenku oživit, avšak k systematičtějším snahám došlo až na přelomu 60. a 70. let 20. století. V roce 1973 předložil tehdejší ředitel archivu Jaroslav Vrbata archivní správě návrh koncepce na výstavbu archivního areálu. Na základě návrhu byla v polovině sedmdesátých let vypracována přípravná studie k investičnímu záměru na výstavbu Ústředního archivního areálu v Praze. Součástí areálu podle předloženého, ale nakonec nerealizovaného záměru, se měl stát kromě Státního ústředního archivu, Státního oblastního archivu v Praze a Archivu hlavního města Prahy také Ústřední archiv správní a vědeckovýzkumné středisko, Ústřední laboratoře, Střední archivní škola a Středisko pro odborné doškolování pracovníků archivů všech stupňů. Na prosazování myšlenky výstavby archivního areálu se významnou měrou podíleli také členové pobočky České vědecko-technické společnosti ustavené při Státním ústředním archivu v roce 1972. Ti shromáždili velké množství poznatků o archivních novostavbách ve světě a podíleli se na přípravě podkladových materiálů, potřebných k vypracování projektu. Rozhodujícím impulsem pro výstavbu se stalo vládní usnesení č. 321 ze dne 9. 12. 1987, které uložilo ministru vnitra zabezpečit přípravu předprojektové a projektové dokumentace pro výstavbu budovy Státního ústředního archivu a Státního oblastního archivu v Praze tak, aby stavba mohla být zahájena v období 1990–1995, a zejména pak usnesení vlády ČR č. 213 ze dne 26. 6. 1991 ke komplexnímu rozboru stavu archivnictví v České republice, které uložilo ministru financí ve spolupráci s ministrem vnitra zabezpečit v rozpočtu ministerstva vnitra finanční prostředky potřebné pro výstavbu archivního areálu v Praze. Výstavba v Praze 4 na Chodovci byla slavnostně zahájena položením základního kamene dne 20. října 1992. První dva depotní bloky byly dokončeny 31. prosince 1994 a dne 1. ledna 1995 byl zahájen jejich zkušební provoz. Slavnostní otevření této části archivního areálu proběhlo 7. 4. 1995. Již 3. 1. 1995 bylo zahájeno největší stěhování v dějinách archivu. Do konce roku 1998 bylo z 13 dosud užívaných objektů archivu přestěhováno celkem 64 617 bm archiválií (toto množství archiválií bylo převezeno celkem 1 565 nákladními auty). V roce 1997 byl dokončen třetí depotní blok a pokračovala výstavba provozně technického objektu. Ten byl dokončen s několikaletých zpožděním v roce 2001 a slavnostně otevřen ve dnech 25. a 27. září 2001. (8)

    Guberniální archiv 1763-1849

    Guberniální archiv byl nejstarším, největším a nejbohatším státním archivem v zemi. Za jeho počátek můžeme považovat ustanovení Jana Josefa Bugnera za „královského archiváře“ v roce 1748. Svou činností navázal na práci královské representace a komory včetně předchůdců (česká dvorská kancelář, kancelář českých místodržících a kancelář české komory). Koncem 19. století převzal do své kompetence i písemnosti justiční správy. Archiv byl umístěn na Pražském hradě. Z rozkazu Josefa II. byl v roce 1784 přestěhován na Malou Stranu do bývalého jezuitského profesního domu ("větší zemský dům") a do krypty sousedícího kostela sv. Mikuláše. Vágnerovi byl pro práci v archivu dán v roce 1754 Jan Josef Klauser, dosavadní koncipista fiskálního úřadu, který se stal prvním organisátorem a pořadatelem guberniálního archivu. Klauser vytvořil umělý fond tzv. Starou manipulaci, v níž spolu uspořádal písemnosti české komory a českého místodržitelství z let 1526-1650. Dlouhé působení Jana Františka Čapka nepřineslo archivu rozvoj. Iniciativně se pořádacích prací ujal mladý, činorodý a vzdělaný Kajetán Nádherný. Pro pracovníky archivu stanovil přísné požadavky – odborné vědomosti, znalost PVH, českých a středoevropských dějin i jazyků. Kajetán Nádherný chtěl archiv organizovat jinak než jeho předchůdci a vymohl si dokonce svolení od zemského presidia ke zrušení Klauserovy manipulace. Naštěstí se k přemanipulování spisů nedostal, protože z archivu v roce 1827 odchází. Zůstal s ním ale až do roku 1854 jako ředitel guberniální registratury v kontaktu. Za jeho nástupců bylo pořádání Staré manipulace dokončeno, byl uspořádán fond tzv. Staré montanum (1527-1783) obsahující mincovní a horní spisy, a František Štolba založil Novou manipulaci (1650-1707). Revoluční rok 1848 přinesl archivu dvojí ztrátu. Jednak česky smýšlející zaměstnanci byli propuštěni a archiv byl při novém úřadu českého místodržitelství přičleněn ke správě pomocných úřadů, kde jeho prestiž celkově poklesla a nebylo pochopení pro odborné úkoly archivu. Po Štolbově jmenování ředitelem pomocných úřadů pražského místodržitelství zůstalo místo archiváře neobsazeno. Teprve v roce 1884 vyšel z konkursu na obsazení místa archiváře Karel Köpl z městského archivu v Českých Budějovicích. Počátky jeho práce byly obtížné, pracoval sám pouze s jedním sluhou. Jeho výhodou bylo zastání u místodržitelského presidia i místodržitele samého. Devadesátá léta přinesla rozvoj. Vláda přistoupila na požadavek, aby ve státních archivech byli ustanovování pouze odborně školení pracovníci absolventi vysokoškolského studia a studia na Rakouském institutu. V roce 1896 byli do archivu přijati Dr. Ladislav Klicman, Dr. Václav Novotný (1908 odešel na českou K-FU jako profesor českých dějin) a ještě Josef Bergl a další pracovníci. Změnu ve vedení archivu přinesl až vznik samostatného Československa. Na nátlak českých úředníků byl Köpl pensionován a do čela archivu postaven Dr. Ladislav Klicman. Dr. Ladislav Klicman nastoupil do Místodržitelského archivu hned v roce 1893. Zemským výborem byl vyslán do Říma, aby zde ve Vatikánském archivu shromáždil látku pro vydání papežských listin 14. století – listin papeže Klimenta VI. (1342-1352) pro edici Monumenta Vaticana. Úvahy o vytvoření Národního archivu se nerealizovaly, po vzniku Československé republiky byl Místodržitelský archiv přejmenován na Archiv ministerstva vnitra, do jehož referátu také náležel, ale byl více než pouhým archivem resortním. V Köplově období kladl archiv hlavní důraz své práce na správní záležitosti. Klicmanovi se podařilo rozšířit počet konceptních úředníků archivu ze tří na jedenáct a výrazně také vzrostla vědecká práce archivářů. Na České universitě se pro české dějiny habilitovali Dr. Otakar Odložilík a Dr. Jaroslav Prokeš, na Německé universitě se pro všeobecné středověké dějiny habilitoval Dr. Gustav Pirchan. Za Dr. Klicmana se pracovníci archivu podíleli na archivní rozluce s Vídni – přebírali se písemnosti české dvorské kanceláře, řady listin, některé pocházely ze svatováclavského archivu, jiné z klášterů zrušených Josefem II., písemnosti Albrechta z Valdštejna, nobilitační spisy a další. Byly také postupně přebírány písemnosti domácích institucí - presidiální registratury policejního ředitelství, Archiv Tereziánského ústavu šlechtičen, v roce 1927 byly převzaty desky zemské, desky dvorské, desky hejtmanství německých lén atp. V roce 1934 vystřídal ve funkci vedoucího archivu Dr. Klicmana Dr. Jaroslav Prokeš, za nějž se intensivně pracovalo na soupisech fondů. Dr. Prokeš se také podílel na přípravě archivního zákona. O zájmu o vědeckou činnost svědčí také vydávání Sborníku archivu ministerstva vnitra, který přinášel odborné studie opírající se o vlastní fondy, jehož první číslo vyšlo v roce 1926 a jehož vydávání přerušila okupace. Vydávání sborníku v poněkud jiné podobě bylo obnoveno v roce 1951 pod názvem Sborník archivních prací. Druhá světová válka nepřinesla archivu vcelku žádné škody. Po válce byl archiv přestěhován do bývalého, pro potřeby archivu upraveného, kláštera na Karmelitské ulici. Přistoupilo se k vydávání inventářů tiskem, první svazek tvořil inventář Dr. Pešáka: Archiválie patrimoniálních a okresních soudů v Čechách. Spolu s Vojenským historickým ústavem vydával archiv Prameny k dějinám třicetileté války - regesta fondu militare archivu ministerstva vnitra. V roce 1954 byl Archiv ministerstva vnitra začleněn do nově vytvořeného Státního ústředního archivu. (9) V čele archivu stáli: Jan Josef Bugner 1748-1757, Jan Josef Klauser 1757-1772, Augustin Helfert 1772-1774,Jan František Beck 1775-1792, Jan František Čapek 1793-1822, Kajetán Nádherný 1822-1827, Jan Nietsch 1827-1830, Václav Procházka 1831-1833, Jan Salzer 1833-1844, Ignác Rath 1845-1858, Josef Nejedlý 1858-1860, František Štolba 1860-1881, Josef Tichý 1881-1884 (prozatímní správce), Karel Köpl 1884-1918, Ladislav Klicman 1918-1934, Jaroslav Prokeš 1934-1945. nahoru

    Český zemský archiv

    Moravský zemský archiv

    Moravský zemský archiv (MZA) byl zřízen v roce 1839 z iniciativy stavů v Brně, sídle nejvyšších zemských úřadů a hlavním městě Moravy, jako jeden z nejstarších společenskovědních ústavů na Moravě, předchůdce akademických a univerzitních vědeckých pracovišť. Jeho posláním bylo zkoumat a vyhledávat prameny k dějinám Moravy a sbírat je koupí, přepisy nebo výpisy. Vznikl jako první archiv nového typu „na zelené louce“, tedy bez návaznosti na úřední registratury. Byl zřízen moravským zemským sněmem a spravován moravským zemským výborem. I když šlo o ústav zemské samosprávy, plnil od roku 1855 funkci archivu nejvyšších zemských politických, soudních i samosprávných orgánů a stal se prvním archivem tohoto moderního typu v celé monarchii. Po vzniku brněnské univerzity se stal jakýmsi jejím zázemím, neboť řada profesorů filozofické fakulty (profesoři Navrátil, Hrubý, Šebánek) přešla na univerzitu po dlouholeté praxi v archivu. V roce 1907 získal důstojné umístění v účelově projektova- ném poschodí nově postaveného Zemského domu na Žerotínově náměstí v Brně. Prostory, určené archivu, se však již ve třicátých letech ukázaly jako nedostačující. Archiv je po Národním archivu v Praze, který vznikl spojením Archivu ministerstva vnitra a Archivu země České (ten vznikl po vzoru Moravského zemského archivu v r. 1862) v roce 1954, druhým největším a nejvýznamnějším archivem v České republice. Jako ústav, spravující nejcennější dokumenty k dějinám Moravy a pro období, kdy byla správa obou zemí spojena, k dějinám země Moravskoslezské, se nejen svým rozsahem, ale i významem uchováva- ných dokumentů podstatně odlišuje od státních oblastních archivů, do jejichž kategorie je podle platné legislativy zařazen. Archiv uchovává archiválie zemských stavů a samosprávy moravské od roku 1310, jejichž součástí je i soubor moravských zemských desek, moravských, případně moravskoslezských zemských a po roce 1949 krajských orgánů politické, finanční a soudní správy, církevní fondy včetně archivů v roce 1782 zrušených klášterů od roku 1078, v roce 1956 se jeho součástí staly archiválie zaniklých zemědělsko-lesnických archivů a po roce 1990 převzal z podnikových archivů privatizovaných podniků 12 bkm archiválií prvorepublikových průmyslových firem a socialistických podniků od znárodnění do privatizace. Soubor moravských zemských desek z let 1348-1642 (knih zemského soudu, zachycujících změny v držbě šlechtického majetku), slavnostně předaný archivu vrchním zemským soudem v roce 1931 a nařízením vlády ze dne 2. února 1998 (č. 46/1998 Sb.) uznaný po pražském Korunním archivu za druhou archivní národní kulturní památku České republiky, je jedinečným archivním souborem, který nemá obdobu v žádné z okolních zemí. Spolu s dalšími archiváliemi od 12. století do současnosti uchovává Moravský zemský archiv nevyčíslitelné kulturní hodnoty, jedinečné doklady paměti národa, nezastupitelné jak pro dějiny Moravy, tak v širším kontextu i pro obecné evropské dějiny. Současnost V současné době má centrála MZA vedle účelových prostor v Brně na Žerotínově nám. v Zemském domě z roku 1908 depozitáře a pracoviště na pěti místech v Brně a na desíti místech v krajích Jihomoravském, Vysočina a Zlínském, z toho ve třech objektech jsou uložena církevní depozita. Z téměř všech těchto objektů je nutno dovážet archiválie do studovny v centrále archivu, pouze v Třebíči a Zlíně působí pobočné badatelny. Pobočné badatelny na Kunštátě a v Kroměříži lze provozovat jen mimo zimní období. Od r. 2000 je archiv každoročně vymísťován z dosud užívaných, i když nevhodných objektů, případně zachraňuje archiválie poškozené přívalovými dešti, takže archiváři s vysokoškolskou kvalifikací ztrácí mnoho pracovních dnů neodbornou manuální činností. V r. 2002 převzal MZA jako své vnitřní organizační jednotky 15 státních okresních archivů z krajů Jihomoravského, Vysočiny a Zlínského, s jejichž 55 bkm archiválií se stal největším archivem v republice. V současné době historický MZA (centrála MZA) spravuje téměř 60 bkm (běžných km zaplněné regálové plochy) archiválií, z toho 20 bkm v Brně, zbytek ve venkovských depozitářích. Ve většině těchto prostor dochází ke stále se stupňující fyzické degradaci archiválií, jejímž výsledkem by bez včasného zásahu bylo jejich úplné zničení. Již kontaminováno nebo bezprostředně ohroženo je v současné době 40 km archiválií! Úkolem archivu není jen péče o svěřené archivní bohatství, archiv se velmi výrazně podílí na vyhledávání dokladů k soudní i morální rehabilitaci za nezákonné jednání, křivdy a šikany komunistického režimu, restitucím, státnímu občanství, válečné persekuci včetně holocaustu a nuceného nasazení a dalším celospolečenským úkolům. Ročně navštěvuje centrálu MZA kolem 2000 badatelů, kteří zde vykonají přes 12 000 návštěv. Obrovskému zájmu veřejnosti neodpovídá stávající kapacita badatelny, ani když byla v r. 2001 rozšířena o dva bývalé depotní sály. Proto je již léta zaveden systém rezervací, který badatele značně omezuje. Dnes má badatelna k dispozici 51 míst. Archiváři centrály ročně vyřídí kolem 2000 písemných rešerší pro společenské účely i pro jednotlivce. Dojíždění za archiváliemi v kontaminovaných depozitářích mimo Brno je provozně náročné a dlouhodobý pobyt archivářů v těchto nepříznivých podmínkách jim působí zdravotní problémy. (Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně - www.mza.cz) nahoru

    Slezský zemský archiv - Zemský archiv v Opavě

    * 1901
    Základ fondů archivu tvoří písemnosti slezské zemské samosprávy. Nejstarší součástí jsou archivy stavů knížectví Opavského a Krnovského. Poté, co v roce 1742 získalo větší část Slezska Prusko, vytvořil se jako representativní správní orgán zbývající části Rakouského Slezska slezský veřejný konvent (slezský sněm). Vedle jeho písemností pečuje archiv také o písemnosti zemského výboru, výkonného orgánu zemské správy. V roce 1849 pověřil slezský veřejný konvent pořádáním archivních fondů stavovského archivu Franze Tillera. V roce 1888 podal zemskému výboru návrh na nové pořádání archivu profesor německého gymnázia v Opavě Dr. Gottlieb Kürschner. Jeho zájem o archiv podpořil i Vincenc Prasek, takže v roce 1901 byl Kürschner ustaven zemským archivářem. Tento rok považujeme za oficiální vznik Slezského zemského archivu. Dr. Kürschnera v jeho funkci vystřídal v roce 1921 Václav Hauer, za jehož působení byla archivu v roce 1927 přidělena první odborná pracovní síla, jíž byl PhDr. Václav Peřich, spjatý s osudy archivu v dalších desetiletích. Zvrat do vývoje archivu přinesla německá okupace v roce 1938, jejímž důsledkem bylo přetvoření Slezského zemského archivu na říšský archiv, do nějž byly soustřeďovány archiválie tzv. vládního obvodu Opava, který tvořilo Opavsko, okupované části severní Moravy a východních Čech. Archiv tak byl rozmnožen o pozemkové knihy, spisovny politických úřadů I. i II. instance, justičních úřadů atp. Po válce obnovený zemský archiv v Opavě převzal s fondy bývalého říšského archivu i jeho působnost, přejal péči o archivní materiál všech úseků veřejné správy ve správním obvodu expositury Zemského národního výboru v Ostravě. Ve druhé světové válce byla také značná část písemností zničena, ztracena či silně poškozena. Při bombardování Opavy na jaře 1945 shořely všechny archiválie uložené v přízemí vlastní archivní budovy - tj. větší část lichtenštejnského depozita, část soudních spisů, celá stará gymnaziální knihovna s mnoha cennými rukopisy a starými tisky. Po zavedení krajského zřízení převzal archiv funkci krajského archivu pro kraj Ostravský. Samosprávné i státní fondy zemské provenience zůstaly v archivu jako celek a tvoří zde tzv. historický archiv země Slezské. Pobočka Zemského archivu se sídlem v Olomouci Archiv sídlil a po krátkých peripetiích existence v minoritském klášteře a v Sobkově paláci opět sídlí v budově bývalé slezské zemské sněmovny, dřívějšího řeholního gymnázia, Sněmovní 1. Tvář archivu utvářeli ve funkcích ředitele PhDr. Leopold Peřich, PhDr. Bohumír Indra (1955-1978), Dáša Seberová (1978-1985), dnes PhDr. Karel Müller a další významní archiváři Dr. Antonín Roubic, Dr. Jan Bystřický, Dr. Miloš Kouřil, Dr. Adolf Turek, Dr. Rudolf Zuber, Dr. Jaroslav Mezník a další. Hlavním sídlem archivu je Opava, pobočka ZA sídlí v Olomouci, řada fondů byla dlouhodobě uložena také v pobočce na zámku v Janovicích u Rýmařova. (10) nahoru

    Archiv hlavního města Prahy

    Již ve 14. století jsem ve Starém městě pražském svědky archivní činnosti. Radnice skýtá pevné místo pro uložení listin i městských knih a zde také sídlí městský písař. První nám známý soupis listin, uložených v okované truhlici, pochází z roku 1394 uložený v archivu svatovítské kapituly, je naším nejstarším archivním inventářem. V druhé polovině 15. století již existují městské kanceláře jako samostatné úřady ve všech pražských městech. Reskript Marie Terezie z 31. srpna 1753 nařizuje důslednou ochranu archiválií pražských měst, které jsou prozatím ukládány u samotných úřadů. Po sloučení čtyř pražských měst a zřízení pražského magistrátu v roce 1784 dochází i k postupnému slučování archivů. V roce 1801 pověřil magistrát magistrátního radu Wolfganga Bocka, aby provedl revisi shromážděných archiválií. Bockovi se podařilo uspořádat pouze zlomek sbírek, ale i tak dává základ další organisaci. Jeho iniciativou byla pořízena příruční knihovna se spisy historickými, topografickými, genealogickými i právnickými. Privilegia a městské knihy byly ukládány na Staroměstské radnici, spisový materiál v kostele sv. Mikuláše v nevyhovujících podmínkách, takže mnoho spisů bylo zničeno. V roce 1842 byl správcem archivu jmenován Václav Vladivoj Tomek, tuto funkci však vykonával pouze rok. Po revolučních událostech 1848 a na základě nového obecního řádu ze 27. dubna 1850 dochází k ustavení Archivu města Prahy - 1. srpna 1851 a prvním archivářem byl jmenován Karel Jaromír Erben. K historickému jádru privilegií je připojena i proskartovaná stará spisovna z kostela sv. Mikuláše na Starém Městě. Pracuje se na katalozích a rejstřících. Archiv se stává střediskem české historické práce. Významnou roli sehrávají v rozvoji archivu Josef Emler, spolupracovník Erbenův, pozdější ředitel archivu a profesor pomocných věd na Karlově universitě. Po jeho smrti (1896) nastupuje do funkce ředitele Jaromír Čelakovský, profesor na právnické fakultě Karlovy university, který usměrňuje pozornost archivu k minulosti městského stavu v Čechách. Práci a rozvoj archivu řídil v letech 1906-1921 Josef Teute, za jehož působení byl rozmnožen a důsledně organizován zásluhou ing. Jana Heraina stavební archiv, a v letech 1921-1948 Václav Vojtíšek, jedna z nejvýraznějších osobností českého archivnictví 20. století. 8. května 1945 zachvátil Staroměstskou radnici požár, při němž shořela část fondů archivu (85 městských knih, trhové knihy staroměstské z let 1400-1769, cechovní listiny, unikát díla Monumenta universitatis), řady inventářů a katalogů a bohatá archivní knihovna. Bylo třeba vyhotovit nové zpřístupňovací pomůcky, archiv se přestěhoval do Clam-Gallasova paláce. Veřejnosti byly jeho fondy znovu otevřeny v roce 1950. Archiv hlavního města Prahy plní funkci státního oblastního archivu pro území Prahy a současně funkci okresních archivů pro pražské obvody. Sklonek tisíciletí přinesl archivu novou účelovou archivní budovu s moderními ukládacími prostory a moderní technikou. (11) nahoru


    Literatura: (1) Jaroslava Hoffmannová, Archivy a archiváři v českých zemích, in: J. Hoffmannová -J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000. (2) Tamtéž. (3) Tamtéž. (4) Tamtéž. (5) Tamtéž. (6) Zdroj: Odbor archivní správy ministerstva vnitra ČR, http://www.mvcr.cz/archivnictvi/uvodem.html. (7) K historii Národního archivu (a jeho předchůdců) podrobněji například Josef Kollmann, Dějiny ústředního archivu českého státu, Praha 1992; Rudol Koss, Archiv koruny české I. Dějiny archivu Praha 1939; nebo Vácslav Babička, Vznik Státního ústředního archivu, AČ 45, 1995, s. 10-24. (8) Rudolf Kaďorek, Vznik a vývoj Státního ústředního archivu v Praze, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 13-44. (9) Jiřina Štouračová, Úvod do archivnictví, FF MU, Brno 1999, s. 78-79. (10) Tamtéž, s. 86-87. (11) Tamtéž, s. 87-88.

    Webmaster Datum poslední aktualizace: 01.11.2006
    archivnictvi.euweb.cz Mapa stránek - archivnictvi.euweb.cz